REPORT: Kapely Aeorodrome festivalu otřásly Tipsport Arenou

Na Aerodrom festivalu si každý našel to své, ať už to byly kapely punk-rockového ražení, jako jsou Zebrahead nebo Bad Religion, spíše rockoví Billy Talent, alternativně-rockoví Bring Me The Horizon kteří jsou na vrcholu popularity či metalové legendy Korn.

Na začátku jsem byl mírně zklamanej, že se festival přesunul do Tipsport Areny, protože to automaticky znamenalo jeden neduh - ,,jeskynní“ zvuk. Kapely se s tím však popraly statečně.

Jako první zahráli Zebrahead, kteří určitě nebyli pro lidi v prvních řadách neznámí. Od začátku tak nějak lidi poskakovali a skandovali. Frontman Ali Tabatabaee zahlásil: ,,Holyshit Prague, you’ve come to f**king party!“. Rozezněli song Who Brings A knife To A Gun Fight? a rozjel se mini-circle pit. Nešlo také přehlédnout zřejmě tři kamarády kapely, kteří byli oblečeni podobně jako pokémon Pikachu v růžové a žluté barvě, jenž poskakovali po pódiu, dělali bordel a údajně i rozlévali členům kapely alkohol.

Následující Bad Religion narazili na onen ,,jeskynní“ neduh Tipsport areny. Kytary byly dost přepálené a jejich výšky řezaly do uší. Po několika skladbách jsem měl pocit, že se zvuk zlepšil – ale spíš si myslím, že jsem tak nějak trochu ,,ohluchnul“ a ty ostré špičky přestal vnímat. Koncert se mi bohužel slil v jednu a tu samou píseň, protože Bad Religion toho mezi skladbami moc nenamluvili a pokračovali v konstantním, svižném tempu. Jakékoli detaily a odlišnosti v aranžích skladeb byly těžko dešifrovatelné pro někoho, kdo nemá jejich tvorbu dokonale naposlouchanou. Ke konci setu mi však nemohl utéct jejich velký hit Punk Rock Song, na který i zpozornil zbytek postupně se zaplňujícího sálu.

Billy Talent to rázně odpálili skladbou  Devil In A Midnight Mass. Přiznám se, že jsem byl docela v šoku, protože jestli by si měl někdo poradit s nevlídnou akustikou v sále, na základě mých předešlých zkušeností bych si rozhodně nevsadil na Billy Talent. V tomto ohledu za mě velké překvapení, zvuk byl neskutečně dobře vyrovnaný – křišťálově čistý tón kytary, vedle srozumitelných zpěvů Benjamina Kowalewicze, solidních bicích a ukočírované baskytary, která ostatní ,,nepožírala“. Kapela si s sebou vzala zajímavou scénu. Backdrop (plachtu) s takovým futuristicko-orientálním motivem, bicí umístěny uprostřed, po levé a pravé straně zkosené LED panely s dalšími světly, které se předvedly v celé parádě u skladby Saint Veronica. Benjamin poškádlil lidi, že dají poslední píseň… pak že vlastně dvě a nakonec že teda pět, když to podle reakcí lidí jinak nešlo a spustili Devil On My Shoulder. U Try Honesty si fanoušci před stage sedají na zem a poslouchají Bena, který mluví o nedávné masové vraždě v Orlandu. Svůj krátký výstup zakončuje slovy: ,,Doufám, že ten z**d uhoří v pekle!“ K závěru přišlo na řadu Fallen Leaves a Viking Death March.

Vracím se do sálu a jsem ohromen. Vidím na pódiu dvě bicí soupravy, respektive klasickou bicí soupravu napravo z pohledu diváka a nalevo velký kotel, klávesy se samplerem, mikrofonem a synth pady. Toto jsou Bring Me The Horizon. Sotva se nadechnu, světla zhasnou, proběhne krátké intro kde jsme mohli slyšet dětské sbory z písně Happy Song, úderem do bicích se rozsvítí místo backdropu masivní vysoká a široká LED obrazovka (spíše mnoho LED sloupků poskládaných vedle sebe) na které se zobrazovaly opakující se geometrické obrazce a také příležitostně úryvky textů skladeb. Zasyčelo osm CO2 efektů, Oli Sykes vydá první hlásku do mikrofonu a celý sál šílí! Nicméně zvuk byl zpočátku nečitelný a to co jsem čekal, že potká Billy Talent, se stalo BMTH. Potěšilo mě intro Shadow Moses, které bylo mnohem delší než na nahrávce a člověk si tak mohl vychutnat onen procítěný ženský zpěv. Oliho vokál se v rámci možností zlepšil, ale i tak nelze opomíjet podpůrné podehrávky a zpěvy od klávesáka, multifunkčního člena Jordana Fishe, které byly zásadní hlavně u pecky Sleepwalking. Musim říct, že mi zde trošku vadila skladba Follow You. Pokud někdo této kapele přezdívá ,,Bring Me The Playback“, za tento výkon by jim to mohl dát sežrat. Jinak kapela hrála se ctí, sound bicích mě opravdu bavil a zrovna tak i kytary. Byla to slušná smršť, hlavně při Antivist. Tam mě však trošku zamrzel tón baskytary v první části první sloky, kde má basák prostor. Čekal bych u kapely tohoto rozměru a především směru, nějakou zvukovou vymoženost a ne prosté punkové šmrdlání trsátkem, kterému já říkám ,,drátování“. Mně tohle pak zavání ,,pátým kolem u vozu“, ale to je v podstatě jen drobnost a spíš osobní pocit. Na skvělé show BMTH to vůbec nic nemění – ostatně vynahradilo to Jordanovo mlácení do velkého kotle a synth padů. Ke konci skladby dochází k ,,Wall of Death“. U Throne se jásá a skáče jak na obřím stadionu. BMTH se loučí s True Friends a Drown.

Nedočkavost v sále vře a lidé čelí vyšperkované bicí soupravě na vyvýšené plošině, která budí skutečně respekt. Mnoho činelů, různě zkroucené stojany na mikrofony a dva kopáky s mírným sklonem, jenž třímají nápis Korn. Je 21:45, teplota v sále se zvedá, avšak dvanáct reflektorů v pozadí stále nesvítí. Dochází ke zhruba šesti minutovému zpoždění, než světla v sále zhasnou. Jakmile se tak stane, rozsvítí se pouze ony reflektory s modrým světlem, které osvicují bicí soupravu za doprovodu temného, dunivého intra. První přichází Right Now. Zde mám smíšené pocity – kytary jsou strašně zapadlé, jako bych je slyšel z něčího mobilu. Stejně tak zpěv je trochu utopenej. Jenže naproti tomu jsem úplně zdevastovanej z bicích. Tak silně průraznej a mohutnej, prostorovej zvuk jsem dlouho neslyšel. A tak jsem se vlastně jen těšil, než se ty zvuky všechny spolu potkaj, což se již po pár skladbách stalo. Při Somebody Someone se nějak zázračně objevila štíhlá kudrnatá fanynka na pódiu u Briana ,,Heada“ Welche a mám pocit, že dokonce i něco málo zařvala do mikrofonu spolu s Brianem. Teprve kytarová vyhrávka skrze tremolo efekt u Falling Away From Me lidi rozhicovala a během skladby vypuklo v sále šílenství. Lidé si pořádně s kapelou zazpívali například Coming Undone. Mezi skladbami byly často různé ambientní, temné mezihry/intra. Došlo i na klasické dudy u Shoot And Ladders. Bubeník Ray Luzier předvedl impozantní bubenické sólo. Nepouštěl se sice do nějakých, řekněme velkých složitostí, kde by hrál zejména nepravidelné rytmy, ale za to co hrál, zahrál neskutečně precizně. Líbil se mi plynulý přechod vulkanického bubenického sóla do písně Blind, kterou v podstatě uvádějí bicí hraním šestnáctinových not na činel ride. Již tradičně také zazněl cover od skupiny Pink Floyd Another Brick In The Wall. Jako přídavek si Korni přichystali Got The Life a Freak On A Leash. Při loučení házel s úsměvem trsátka i baskytarista Fieldy. Od kteréhopak kolegy si je ,,vypůjčil“?

Text: Ijen Ayen