U2 si deskou plnou nostalgie řekli o povolení stárnout

Mít takovou pověst jako U2 není jen tak. Od každé nové desky hudební svět očekává převrat, posunutí hranic a fanoušci alespoň pár silných písní, které rozsvítí jejich pověstné koncerty.

Přebal novinky Songs of Innocence od irských U2.

Více než pětileté čekání posluchačů kapela ukončila překvapením. Desku poskytla v den uvedení nového iPhonu, do 13. října, kdy vyjde na fyzickém nosiči, zdarma ve službě iTunes. Zatímco Beyoncé, která něco podobného udělala jako první před půlrokem, využila digitální servis a fanouškovskou základnu k vydání desky, na níž vsadila na progresi a zvukové experimentování, U2 se na svém třináctém studiovém albu dívají výhradně do minulosti.

Ohlédnutím ke svým kořenům jako by záměrně rezignovali na svoji někdejší dovednost převracet deskami hlavní proud i stadiony vzhůru nohama. Zpěvák Bono ve svých čtyřiapadesáti i jeho vrstevníci z kapely si spíš řekli o veřejné povolení stárnout a dělat si svoje.

Od Ramones po Beach Boys

To naštěstí neznamená, že U2 drhnou stále dokola stejnou formuli. Desku hudebně pojali jako sumář vlivů, které na kapelu působily, i období, kterými si prošla. Hned úvodní skladba The Miracle (Of Joey Ramone) je vzpomínkou, jak Bono poprvépoznalThe Ramones, a byl to ten „nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšel“. Kontrast punkového tématu s vyloženě stadionovou vyřvávačkou v refrénu zaujme. Ale podobné energie se U2 na desce nedrželi.

California (There Is No End to Love) je už podle počáteční vokální linky pro změnu poctou Beach Boys. U2 v ní vzpomínají na svůj první výjezd do slunné části Ameriky a Bono poeticky zpívá: „Oranžově krvavý západ slunce tě dostane na kolena.“ Mezi nejsilnější momenty desky pak patří dojemná Iris (Hold Me Close), v níž frontman  vzpomíná na matku, která mu zemřela v jeho čtrnácti. Syntezátory ve Sleep Like a Baby Tonight připomenou osmdesátá léta, vyvrcholení v podobě Bonova falzetu je však dost diskutabilní. Na rozdíl od postpunkového drivu písně Volcano, kterou kapela postavila na silné basové lince.

Sílu číst je však budou mít jen oddaní fanoušci, kteří mají vůli svět U2, jenž až příliš plní meditativní polohy, prozkoumávat s každým dalším poslechem. Hit, který by zaujal na první dobrou, se na desce neobjevil, její poslech nevyvolává mrazení ani pocit vzrušení z dříve neslyšeného. Stejně jako při každém zdlouhavém vzpomínání se i na Songs of Innocence dostavuje nuda, z jejíchž osidel se kapele U2 nedaří vymotat posledních deset let.Deska, na které se podílelo hned pět producentů, v sobě odkazy k minulosti U2 skrývá poměrně chytře a zejména v písních, pod které se podepsal Danger Mouse, nezní při vší té nostalgii ani zastarale.