FotoReport: Linkin Park zní lépe naživo! Aerodrome festival 2017

Fotoreport pod článkem

Festival Aerodrome se odehrál v neděli 11. června a oproti minulému ročníku, který byl v pražské Tipsport Aréně, poněkud narostl – přesunul se na letiště v Letňanech. Hlavním tahounem byla kapela Linkin Park, která svojí nedávno vydanou deskou „One More Light“ vyvolala vlnu velké kritiky. Linkin Park však dokázali, že nové skladby nejsou vůbec špatné, ovšem je třeba si je poslechnout naživo…

V 1 hodinu měli vystoupit britští, alternativě-rockoví Mallory Knox, kteří však kvůli nehodě na dálnici v Německu nemohli na Aerodrome dorazit. Všichni členové kapely jsou naštěstí v pořádku.

Zhruba v 13:46 začal o 15 minut prodloužený set punk-rockové kapely Counterfeit z Londýna.Docela zajímavé v ohledu na žánr bylo složení, mimo baskytary a bicích, hráli ve 3 kytarách. Zvuk tak byl poměrně agresivní, ale zároveň špinavý – obzvlášť když hrály všechny kytary v unisonu (hraní stejné partitury - pozn. redakce). Frontman (kytara, zpěv) Jamie Campbell Bower měl velmi sebevědomý, až démonický výstup – někdy mi připomínal legendární Sex Pistols. Skvěle pracoval s publikem, kdy například sestoupil dolu do předních řad a zahrál si mezi lidmi. V kapele vidím velký potenciál do budoucna a na Jamieho jentak nezapomenu – připomínal mi Leonarda DiCapria „za mlada“ z Titaniku. Tak teď mu řikám ,,Malý DiCaprio“. Zhruba ve ¾ koncertu věnovali skladbu ,,Romeo“ Mallory Knox a popřáli hodně štěstí.

Na stagi se objevila scéna s blesky připomínající TV Show z 80 let. Rozezní se orchestrální intro, zběsilý přechod na bicí soupravu a začínají Royal Republic s hitem ,,When I see You Dance With Another“. Švédové oděni ve smokinzích předvedli neskutečně energickou show – jsou to showmani v pravém slova smyslu. Jejich zvuk byl oproti Counterfeit učesanější, ale neztrácel koule. Kapela hrála velmi, velmi precizně. Zpěvák a kytarista Adam Grahn si před skladbou „Addictive“ vyměnil elektrickou kytaru za akustickou a náhle začala veselá slovní hříčka „I’m a dic# dic# dic# addicted  to you“. Poté se Adam rozpovídal o tom, jak také míval dlouhé vlasy a chtěl hrát tvrdě… skončil v této „pop orchestře“. Nicméně, prý vyslechl rad, že by měli v tento den zahrát tvrdě a tak zahráli kousek ,,Battery“ od Metalliky. Potom co předvedli svůj um, mě ani nepřekvapilo, že to znělo zatraceně dobře. Na závěr (za doprovodu nějaké ,,ša-la-la-la hudby“ frontman prozradil, že se Royal Republic do České Republiky vrátí ještě tento rok, ale prý ať si necháme šortky doma – bude sněžit.

Enter Shikari působili velmi slibně při krátké zvukové zkoušce, zejména bicí, které tak díky triggeringu (například sloučení zvuků basového bubnu, živého a syntetického ze zvukové banky – pozn. redakce), měly mohutný agresivní zvuk. Bohužel, jakmile kapela začala hrát, došlo na technické problémy a prvních pár písní kapele nehrála baskytara což měla za následek, že kapela chvílema zněla jak z vysílačky. Lidem to však nevadilo, již od druhé skladby v pořadí ,,Sorry You’re Not A Winner“ stoupá nadšení, lidé zpívají texty a v zadních řadách se ,,moshuje“ (to probíhá až do konce koncertu, kdy dojde i na ,,wall of death“). Zpěvák Rou Reynolds se ptá: ,,Tak co chybí tu někomu basa? No aspoň ty klávesy to přežily“. Docela vtipné, když je později hází na zem a dohrává melodie pomalu v leže. Jakmile se podaří zprovoznit basu, zvuk se pochopitelně vylepší, ale pořád to není ono… něco tomu chybí. Oproti Royal Republic to zní tak nějak, neuceleně. Kdo ví, možná jsou Enter Shikari silnější v klubech.

Americká rapová star Colson Baker aka Machine Gun Kelly byl trošku překvapením, protože se žánrově jaksi ostatním interpretům vymykal. Naštěstí se dobře připravil, protože s sebou přivezl živou kapelu, která rozhodně věděla, co dělat. Po dunivém intru se rozezněly první tóny elektrické kytary, které vzápětí doplnily bicí s překvapivě až metalovým zvukem – no řekněte, očekávali byste v rapu pasáže, kde vás zmasíruje dvojšlapka bicích? První půlka setu byla docela tvrdá, rázná flow v obložení kvílející kytary, baskytara střídající se s klávesama (v závislosti na daném beatu). U skladby ,,At My Best“ bere MGK elektrickou kytaru a rozzáří se světla dvou ocelových konstrukcí, jenž jsou ve tvaru X. Občasné nu-metalové prvky této show mi připomínaly rané období Linkin Park. MGK také zaujal předělávkou ,,Sail“ od Awolnation, kde se objevilo i bestiální kytarové sólo. Přes to všechno mám pocit, že se MGK stejně mezi ostatními interprety tak nějak ztrácel. Možná to bylo slabším ozvučením, ale spíš si myslím, že většina lidí nebyla na tuto hubu úplně naladěna.

Pronikavá siréna uvedla příchod kanadských, již pop-punkých legend Simple Plan, kde zpěvák Pierre Bouvier řekl do mikrofonu: ,,Ahoj Ceská repulika“ a spustili ,,I’d Do Anything“ . Simple Plan nepřivezli nějakou extra scénu, ale za to měli sladěnou zeď z aparátů Mesa Boogie a Ampeg, která vypadala vcelku dobře a tak určitou službu splnila. Klasické volání na lidi: ,,I said ooo-ooo-oooh“ se dostavilo hned po první skladbě. Skladba ,,Jump“ příznačně rozskákala lidi, ,,Welcome To My Life“ zase rozezpívala, obzvláště pak skladba ,,Crazy“. Na závěr zazněly ,,Shut Up“ a ,,Perfect“. Simple Plan asi nelze moc vyčítat, bylo jasné, že půjde spíše o nostalgickou záležitost, ale osobně bych čekal trochu více energie, nadšení. Vím že už nejsou nejmladší, ale mám pocit, že se najde nemalá část jejich vrstevníků, kteří do toho dávají více.

Teď již přichází řada na Linkin Park, kdy fanoušci netrpělivě čekají a skandují. Stage je oproti jiným kapelám jinak rozmístěna. Bicí souprava je z pohledu diváka zprava, ve středu stojí klávesy Mika Shinody s českou vlajkou, což je takové sympatické gesto a vlevo stojí DJský pult Mr. Hahna. Podobně jako u Simple Plan, Linkin Park nepřitáhli s sebou žádnou výraznou scénu. Spíše vsadili na řadu čtyř světelných sloupů z obou stran a mlhové efekty.  Intro je spuštěno v čase 21:15 a až v tento moment se dostavuje ,,neduh“ smartphonů, kdy si můžete vybrat, přes čí telefon chcete koncert sledovat… Na pódiu se postupně objevují DJ Mr. Hahn, bubeník Rob Bourdon, zpěvák (a kytarista, klávesák) Mike Shinoda a poté současně kytarista Brad Delson s baskytaristou Phoenixem. Jako poslední přichází frontman Chester Bennington a kapela začíná skladbou ,,Talking To Myself“ z nové desky. Navazují s ,,Burn It Down“ kdy se výrazně zvedá nadšení lidí. Již zmíněné světelné sloupy začínají odkrývat svůj potenciál od třetí skladby ,,The Catalyst“. Při ,,Wastelands“ odchází Mike od kláves a chopí se kytary – následuje ,,One Step Closer“ kdy Linkin Park začínají znít tak, jak si mnoho fanoušků ,,z první éry“ přeje. Kytary zní velmi ostře, zvuk působí kompaktně, tlačí a byl mému uchu velmi lahodící. Po skladbě ,,Good Goodbye“ děkují LP za znalost textů nových skladeb, které lidi zpívají, zejména ,,Battle Symphony“ kde se Chester chopil hollowbody semi-akustické kytary. Když už jsem u toho střídání nástrojů, tak u ,,Leave Out All The Rest“ odkládá Phoeniex baskytaru a bere elektrickou kytaru.
Chesterovi to zpívalo neskutečně dobře, ačkoli jsem měl pocit, že jeho hlas má již blíže k novým skladbám a není tak agresivní, jako býval. Mikův rap byl naprosto precizní a spolu s Chesterem ukázali při ,,Invisible“ jak jsou sehraná dvojka a dokáží zpívat v unisonu. Mike se fanouškům svěřil, že mu nedávno zemřel strýc, který mnoho znamenal pro jeho rodinu a proto mu věnuje skladbu ,,One More Light“, kde se neduh mobilních telefonů otočil v pozitivum – totiž masa lidí rozsvítila své LED baterky na telefonech a to vytvářelo moc pěkný efekt. Pochopitelně zazněly i hity jako ,,New Divide“, ,,In The End“, ,,Numb“, ,,What Have I Done“, nová ,,Heavy“ a impozantní piano verze ,,Crawling“. Na závěr s Linkin Park rozloučili s písní ,,Bleed It Out“ kterou zrychlovali šíleným tempem do bodu, až přestala být hratelná. Linkin Park ukázali, že patří mezi jedničky a dokáží stále hrát staré skladby s takovým elánem, jako před lety. Naproti tomu byly nové skladby daleko zajímavější, než na desce a tak je škoda, že tomu nedávají větší šťávu i ve studiu. Můžeme si myslet co chceme a já jim tak moc nevěřím, že v tom není ten komerční záměr, tedy větší stravitelnost pro rádia.

Autor: Ijen Ayen
Foto: Petr Smolík